Velmi dlouho jsme si přáli s manželem dítě, ale bohužel se nedařilo. Absolvovala jsem dva chirurgické zákroky, dokonce jsem jednou úspěšně otěhotněla, ale během prvních tří měsíců jsem potratila. Byla jsem nešťastná a zoufalá a jediná možnost, jak otěhotnět, bylo podle lékařů umělé oplodnění. Začala jsem se na něj psychicky připravovat, byla jsem plná očekávání a zároveň jsem se bála co všechno mě čeká. Tak moc jsem upřela všechno svoje úsilí k umělému oplodnění, že jsem si ani nevšimla, že už více než dva týdny se mi nedostavila menstruace. Když jsem přišla ke svému lékaři, sdělil mi nádhernou zprávu, ve kterou jsem již nedoufala. Byla jsem ve druhém měsíci těhotenství.
Celé těhotenství probíhalo úplně normálně, jen já jsem byla dost často ve stresu. To proto, že jsem se bála, že o dítě zase přijdu. Když se blížil čas porodu nemohla jsem se dočkat, až svého chlapečka pochovám v náručí. Jenomže porod byl velmi komplikovaný, trval dlouho a dítě se nakonec narodilo císařským řezem, mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku a bylo celé modré. Hrozně moc se mi ulevilo, když jsem si jej potom mohla pochovat a viděla, jak spokojeně spinká.
Moc jsem si své mateřství užívala, vždyť to bylo naše vymodlené dítě. V průběhu prvních dvou let se zdálo být všechno v pořádku. Jen jsem trochu znejistěla, když byly synovi dva roky a stále nemluvil. Jen ukazoval, gestikuloval, říkal pouze ma (máma), ta (táta), ba (babička) a dokázal napodobit pár zvuků zvířat. Svěřila jsem se se svými obavami dětské doktorce, ale ta mi řekla, že je to u kluků normální, a že se vše ještě upraví. Během dalšího roku se syn sice více rozmluvil, ale pořád se mi to nezdálo. Na tříleté prohlídce jsem poprosila paní doktorku o radu. Pro jistotu nás hned poslala na logopedii. Zdálo se mi to brzy, ale s odstupem času jsem ráda, že jsme tam šli hned ve třech letech.
Paní logopedka mi vysvětlila, že syn má opožděný vývoj řeči a zatím nemůže přesně říct, co se z toho vyvine dál. Začali jsme k ní pravidelně docházet na logopedii, a kromě toho jsme museli jít i k paní psycholožce. Měla jsem z toho nejdřív hrůzu, protože jsem se bála, že se ukáže nějaká porucha, ale paní psycholožka mi vše vysvětlila. Kromě toho syn ještě absolvoval vyšetření na foniatrii a na neurologii. Ukázalo se, že sluch i vše ostatní je v pořádku. Celé toto období všech vyšetření pro mě byl zase velký stres.
Řeč se postupem času zlepšovala, ale stále to nebylo ono. Paní logopedka mi asi po půl roce řekla, že syn má pravděpodobně vývojovou dysfázii a bylo by dobré ho zařadit do školky pro děti s vadami řeči. Nechtěla jsem si připustit, že by něco takového nutně potřeboval, ale nakonec tam začal chodit. Když mu bylo šest dostal odklad školní docházky, a nakonec nastoupil i do základní školy pro děti s vadami řeči. Vůbec jsem nevěděla, co to je vývojová dysfázie a jaké problémy s ní děti můžou mít. Tedˇ je náš syn ve třetí třídě, do školy chodí rád, i když mu dá vše docela dost zabrat. Snažíme se mu všichni moc pomáhat a každý den se s ním učíme. Na logopedii chodíme pořád. Když jsem pátrala po tom, jak taková vada řeči vzniká, řekla mi paní logopedka i psycholožka, že se to pravděpodobně stalo při komplikovaném porodu. Ale přesně to stejně nikdo neví.
Jsem moc ráda, že jsme s logopedií začali tak brzy, protože i tak je náprava řeči stále dost náročná. Až od sedmi let byl syn trochu schopen učit se výslovnost CSZ a ČŠŽ, hodně hlásek se mu pořád plete a má potíže se čtením i psaním. Jeho čeština pořád není bez chyb, plete se mu také pravá a levá strana, a ne úplně správně používá předložky ve větách. Jsem ráda, že je aspoň šikovný na některé sporty. Moc rád jezdí na kole, a dokonce se naučil lyžovat. Paní logopedka nám říkala, že hodně dětí s vývojovou dysfázií má špatnou hrubou a jemnou motoriku, a tak nezvládají sportovat nebo něco hezkého vyrobit z papíru, vystřihovat a podobně. To našemu synovi naštěstí docela jde a dělá nám tím velkou radost.