Category: Váš příběh

Sluchová vada, byl to šok!

Klárka byla už od narození to nejhodnější miminko. Skoro neplakala, jen spinkala nebo se spokojeně usmívala. Proto nás nijak nepřekvapovalo, že i postupem času zůstávala klidná a tichá. Nepřikládali jsme žádný důraz tomu, že i ve dvou letech, kdy jiné děti vesele žvatlají ona si jen něco broukala, věci nedokázala pojmenovat a v podstatě na ně jen ukazovala a vydávala citoslovce.

Nechápu, jak to že mě už dříve nenapadlo, že s ní není něco v pořádku. Až když jsem se bavila se svojí kamarádkou, která mi lehce naznačila, že bych se nad tím měla zamyslet a začít to nějak řešit. Dost mě to překvapilo, protože jsem si nechtěla připustit, že by s Klárkou mělo být něco špatně.

Samozřejmě, že jsem nechtěla nijak podcenit péči o naši holčičku. Pediatr nám sice řekl, že se to někdy stává a že je to normální, že máme ještě počkat, že se malá ve školce rozmluví atd. Já jsem ale už nechtěla na nic čekat a na doporučení jsme šli ke specialistovi, který určil přesnou diagnózu. Klárka nedoslýchá na obě ouška. Byli jsme s manželem v šoku a zhroutil se mi svět.

Naštěstí opět pomohla kamarádka. Doporučila mi svou známou, která se věnuje logopedii. Paní logopedka se Klárce krásně věnuje a ta dělá obrovské pokroky. Nedá se ani popsat, jak jsem šťastná, že jsme tento krok učinili.

Moc nám pomohl fakt, že vůlí a důsledností se tento handicap dá bez problémů zvládnout. Naše holčička už recituje básničky a vůbec se neliší od ostatních dětí.

Proto vzkazuji všem rodičům, pokud má i vaše děťátko problémy s mluvením na nic nečekejte. Péče logopeda usnadní život nejen vám, ale hlavně Vašemu dítěti!

Můj kamarád koktá

„V soso-v sobotu hrají f-f f klubu Jaři!“

Takto nás častuje informacemi Tomáš, náš kamarád, o kulturním dění v našem městě.

Tom je milý sedmadvacetiletý kluk, co si užívá života, ve většině případů mu nechybí dobrá nálada, tedy pokud jej druhý den nečeká např. pracovní pohovor, z čehož má, díky reálné hrozbě zakoktání se už ve dveřích při představování, sebevědomí jaksepatří v háji. Tomáš se vyskytuje na každé akci, kde se něco zajímavého děje, čímž naší partě zaručuje vždy fajn zábavu a při jeho kulturním povědomí se nikdo z nás nemusí zdržovat lovením informací po internetu, kam by se tak dalo večer zajít na dobrou muziku, divadlo atp.

Koktání a zadrhávání v řeči, což mi na sebe Tom prozradil, jej prý trápí už od dob raného dětství. Většinou pozorujeme zhoršení v situacích, kdy je nervózní, napjatý, stresuje se, musí řešit zapeklitý problém, nebo chce prostě jen někomu něco rychle říct.

Tomášovo dětství proběhlo z části v době, kdy nebylo zvykem se těmito „nepatrnými“ problémy hlouběji zabývat, natož pak běhat s koktavým dítětem po doktorech. Čím déle ale člověk s tímto handicapem žije a v podstatě si na něj zvykne, tím je pak náročnější se jej dokonale zbavit.

Tom se před necelým půl rokem rozhodl situaci řešit a začal navštěvovat logopeda. Dochází pravidelně na terapie a trénuje i ve svém volném čase. Musím uznat, že už začínají být nějaké ty první vlaštovky vidět. Tom díky zažitému cvičení ví, na co konkrétně se má v prekérních situacích nejvíce soustředit a čemu se má naopak nonšalantně vyhnout.

Všichni Toma v jeho píli maximálně podporujeme a upřímně mu přejeme, aby se tohoto nepříjemného břemene zbavil co nejdříve. Věřím, že mu úspěšná léčba pomůže dosáhnout zdravého sebevědomí, čímž pak jeho inteligentní a vnímavá osobnost směle vynikne nad všedností okolního davu.

Náš syn dlouho nemluvil

Můj syn Marek začal navštěvovat soukromou mateřskou školu. S mluvením na tom nebyl nijak valně, ale počítala jsem s tím, že je to vůči jeho věku normální a ve školce se všechno srovná. Výrazný pokrok jsem nezaznamenala ani po navštěvování školky během prvního roku. Když jsem pozorovala ostatní děti, byly na tom o poznání lépe než náš Marek. Pořád jsem si ale myslela, že jeho řeč je teprve ve vývoji a časem bude všechno lepší. Měla jsem pocit, že tyhle věci se řeší mnohem později.

Dost mě překvapilo, že si jednoho dne přinesl s sebou domů doporučení na logopedii. Díky skvělé péči v naší školce, která jednoho krásného dne objednala v rámci programu logopedku, jsme měli s ostatními maminkami konečně impuls začít s řečí našich dětí něco dělat. Zpočátku jsem se toho trochu bála. Nechtěla jsem, aby si Marek myslel, že je v něčem horší, nebo že navštěvuje nějakého doktora. V podstatě jsem ale nevěřila, že se dobereme nějakého výsledku, Marek je šídlo, co neposedí a čekala jsem, že každá lekce bude pro mě malým utrpením. Později jsem ale poznala, že to vůbec není tak hrozné, jak jsem si myslela.

Paní doktorka (logopedka) byla skvělá. Dokázala Marka natolik zaujmout, že se prakticky na každou návštěvu těšil. Zabrat to dalo spíš mně, pravidelně jsme doma opakovali důležitá slova a hry, aby cvičení řeči bylo intenzivnější. Vůbec jsem nečekala, že budeme mít takový úspěch. Díky logopedii jsem již po několika týdnech viděla ten obrovský pokrok, co Marek udělal. Každá hodina byla pro něj velkou motivací něco překonat a díky našim odměnám i něco získat. Jak se podařila první věc, najednou se lépe a lépe dařily ty ostatní. Jsem neuvěřitelně vděčná školce, že mi doporučila logopedii s tak skvělou péčí a že jsem pochopila, jak důležité je začít včas a dítěti se po této stránce věnovat.

Marek dneska mluví normálně, nemá takový blok jako dřív. Je to zdravý kluk, co chodí do druhé třídy a svou řeč zvládá výborně, za což vděčím právě logopedii.

Z opožděného vývoje řeči vývojová dysfázie

Velmi dlouho jsme si přáli s manželem dítě, ale bohužel se nedařilo. Absolvovala jsem dva chirurgické zákroky, dokonce jsem jednou úspěšně otěhotněla, ale během prvních tří měsíců jsem potratila. Byla jsem nešťastná a zoufalá a jediná možnost, jak otěhotnět, bylo podle lékařů umělé oplodnění. Začala jsem se na něj psychicky připravovat, byla jsem plná očekávání a zároveň jsem se bála co všechno mě čeká. Tak moc jsem upřela všechno svoje úsilí k umělému oplodnění, že jsem si ani nevšimla, že už více než dva týdny se mi nedostavila menstruace. Když jsem přišla ke svému lékaři, sdělil mi nádhernou zprávu, ve kterou jsem již nedoufala. Byla jsem ve druhém měsíci těhotenství.

Celé těhotenství probíhalo úplně normálně, jen já jsem byla dost často ve stresu. To proto, že jsem se bála, že o dítě zase přijdu. Když se blížil čas porodu nemohla jsem se dočkat, až svého chlapečka pochovám v náručí. Jenomže porod byl velmi komplikovaný, trval dlouho a dítě se nakonec narodilo císařským řezem, mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku a bylo celé modré. Hrozně moc se mi ulevilo, když jsem si jej potom mohla pochovat a viděla, jak spokojeně spinká.

Moc jsem si své mateřství užívala, vždyť to bylo naše vymodlené dítě. V průběhu prvních dvou let se zdálo být všechno v pořádku. Jen jsem trochu znejistěla, když byly synovi dva roky a stále nemluvil. Jen ukazoval, gestikuloval, říkal pouze ma (máma), ta (táta), ba (babička) a dokázal napodobit pár zvuků zvířat. Svěřila jsem se se svými obavami dětské doktorce, ale ta mi řekla, že je to u kluků normální, a že se vše ještě upraví. Během dalšího roku se syn sice více rozmluvil, ale pořád se mi to nezdálo. Na tříleté prohlídce jsem poprosila paní doktorku o radu. Pro jistotu nás hned poslala na logopedii. Zdálo se mi to brzy, ale s odstupem času jsem ráda, že jsme tam šli hned ve třech letech.

Paní logopedka mi vysvětlila, že syn má opožděný vývoj řeči a zatím nemůže přesně říct, co se z toho vyvine dál. Začali jsme k ní pravidelně docházet na logopedii, a kromě toho jsme museli jít i k paní psycholožce. Měla jsem z toho nejdřív hrůzu, protože jsem se bála, že se ukáže nějaká porucha, ale paní psycholožka mi vše vysvětlila. Kromě toho syn ještě absolvoval vyšetření na foniatrii a na neurologii. Ukázalo se, že sluch i vše ostatní je v pořádku. Celé toto období všech vyšetření pro mě byl zase velký stres.

Řeč se postupem času zlepšovala, ale stále to nebylo ono. Paní logopedka mi asi po půl roce řekla, že syn má pravděpodobně vývojovou dysfázii a bylo by dobré ho zařadit do školky pro děti s vadami řeči. Nechtěla jsem si připustit, že by něco takového nutně potřeboval, ale nakonec tam začal chodit. Když mu bylo šest dostal odklad školní docházky, a nakonec nastoupil i do základní školy pro děti s vadami řeči. Vůbec jsem nevěděla, co to je vývojová dysfázie a jaké problémy s ní děti můžou mít. Tedˇ je náš syn ve třetí třídě, do školy chodí rád, i když mu dá vše docela dost zabrat. Snažíme se mu všichni moc pomáhat a každý den se s ním učíme. Na logopedii chodíme pořád. Když jsem pátrala po tom, jak taková vada řeči vzniká, řekla mi paní logopedka i psycholožka, že se to pravděpodobně stalo při komplikovaném porodu. Ale přesně to stejně nikdo neví.

Jsem moc ráda, že jsme s logopedií začali tak brzy, protože i tak je náprava řeči stále dost náročná. Až od sedmi let byl syn trochu schopen učit se výslovnost CSZ a ČŠŽ, hodně hlásek se mu pořád plete a má potíže se čtením i psaním. Jeho čeština pořád není bez chyb, plete se mu také pravá a levá strana, a ne úplně správně používá předložky ve větách. Jsem ráda, že je aspoň šikovný na některé sporty. Moc rád jezdí na kole, a dokonce se naučil lyžovat. Paní logopedka nám říkala, že hodně dětí s vývojovou dysfázií má špatnou hrubou a jemnou motoriku, a tak nezvládají sportovat nebo něco hezkého vyrobit z papíru, vystřihovat a podobně. To našemu synovi naštěstí docela jde a dělá nám tím velkou radost.

Sluch vrátil kochleární implantát

Před třemi a půl lety se nám narodila dcera Anička. Anička se vyvíjela jako každé jiné dítě. Ve třech měsících, kdy začínají děti žvatlat, Anička pouze otevírala pusinku a nevydávala žádný hlas, proto jsme hned řešili vyšetření sluchu. My jako rodiče jsme vůbec nevěřili tomu, že nás něco takového potká. V devíti měsících se ukázalo, že je Anička opravdu hluchá. Ihned dostala sluchadla, která nosila půl roku.

Začali jsme chodit na logopedii, ale ani se sluchadly se řeč nezlepšovala, Anička neslyšela vůbec nic. Po různých vyšetřeních byla vybrána jako kandidátka ke kochleární implantaci. Ve dvou letech lékaři provedli operaci a my jsme napjatě čekali, zda se řeči začne rozvíjet. Po čtyřech měsících Anička začala opakovat první slabiky. Po jednom roce už uměla říkat několik slov. Dnes, rok a půl od implantace mluví jako děti v jejím věku.

Jsem velice ráda, že takový zázrak jako je kochleární implantát, který vrátil mé dceři sluch a možnost žít normální život, existuje.

V současné době chodíme jednou týdně na logopedii a Anička díky pravidelné logopedické péči dělá velké pokroky.

Sluchová vada, byl to šok!

Klárka byla už od narození to nejhodnější miminko. Skoro neplakala, jen spinkala nebo se spokojeně usmívala. Proto …

Můj kamarád koktá

„V soso-v sobotu hrají f-f f klubu Jaři!“ Takto nás častuje informacemi Tomáš, náš kamarád, o kulturním dění …

Náš syn dlouho nemluvil

Můj syn Marek začal navštěvovat soukromou mateřskou školu. S mluvením na tom nebyl nijak valně, ale počítala jsem …